Dávno si neporoučím

někdy nevyjdu ani ten kopec z postele někdy si to ani neuvědomím co na tom že vždycky ještě můžeš věřit… vždycky nikdy nenastane vždycky je placebo pro slabé hráče někdy si nevšimnu ani toho že nejsi skutečný někdy nechci vnímat cokoli jiného než nic nic nemizí nic je svatokrádež dávno si neporoučím s tebou přestat

Tak snad abych zhasla

a šla spát jenže tohle mi nikdy nešlo zatáhnout rolety zavřít krám myslím na tvou- duši? jak jsi o ní mlčel polonahý a ona ti mezitím horká, drzá prudce nakažlivá tekla po stehnech někde tady jsem seděla na posteli, vedle, pod nevím a přála si, abych se uměla nedívat jenže tohle mi taky nikdy nešloPokračovat

Tři maly

Pan doktor přichází domů nejistým krokem. Anka spráskne ruce. „Dušane! Kolik?!“ „Tři maly.“ „Ale tož! Popokatepetl! Třikrát!“ „Na ja, tak čtyry.“ Anka přidává na hlasitosti: „Bitva u Trafalgaru?“ „Pět.“ „Čínské vojevůdce z dynastie Suej?“ „Šest.“ „Kdy jsme se poznali?“ Přihodil další dvě. Tohle by z něj nedostala ani za střízliva.

Modré překvapení

„Dušane, podé mě ručnik,“ volá ze sprchy Anka. „Kde ho máš?“ Přece v té modré skřini, jak só prostěradla. Jaktěživ žádnou modrou skříň neviděl. „Safra, Dušane! Šak stoji v tym modrym pokoju! Už dvacet let!“ No toto?! Když pan doktor pokoj konečně našel, objevil v něm pět skříní. Všechny modré.